Ze života

Proč je církev důležitá?

27. srpna 2016 v 22:44 | Followerka
Dnes jsem se bavila s jedním svým kolegou o víře, o tom čemu věřím a jak se k různým věcem stavím. Dostali jsme se také k otázce církve, protože ta je často trnem v patě mnoho nevěřících lidí. Měl za to, že církev je špatná, že pouze lidem cpe do hlavy to, co si mají myslet a zabíjí v lidech odlišnosti. To mě zasáhlo, protože s tím nesouhlasím.

Spousta lidí říká, že církev nepřináší nic dobrého. Že je prohnilá, vymývá mozky a manipuluje ve svůj prospěch. Na jednu stranu se není čemu divit - je spousta věcí, které negativním způsobem ovlivňují náš pohled na církev, od rudé minulosti církve samotné, po skandály z nedávna až k médiím a jiným zdrojům, které velmi ochotně náš pohled zkreslují. Těmhle věcem bych se ale chtěla věnovat až příště. Dneska bych se chtěla zaměřit především na to, co je na církvi dobrého a čím je pro člověka přínosem.
Můj pohled se samozřejmě nebude týkat všech církví, budu psát především o tom, jak to vnímám já osobně.

Z celého srdce věřím, že Bůh proměňuje srdce každého věřícího jinak, každého stvořil podle sebe a moc dobře věděl, co dělá. Tyhle odlišnosti nás nerozdělují, ale mohou nás sbližovat hlavně proto, že se od sebe navzájem můžeme učit. V církvi to tak také od začátku mělo být - každý byl jiný, měl jiné dary a tím měl pomáhat ostatním.

"Vy jste tedy tělo Kristovo a jednotlivě jeho části. Bůh v církvi ustanovil jedny za apoštoly,
druhé za proroky, třetí za učitele, potom zázraky, dary uzdravování, pomocné služby,
vedení a různé druhy jazyků. Jsou snad všichni apoštolové? Jsou snad všichni proroci?
Jsou snad všichni učitelé? Konají všichni zázraky? Mají všichni dary uzdravování?
Mluví snad všichni jazyky? Vykládají snad všichni?"
1 Korintským 12:27-30

Časem se ale církev rozdělila podle názorů a preferencí na různé sbory spadající pod církve jako celky. Proto se tolik liší třeba katolíci a protestanté - každý to vnímá jinak a každému něco jiného vyhovuje. Nakonec jsme ale všichni Boží děti a ty malé rozdíly v církvích a sborech jsou zanedbatelné v porovnání se sílou spasení.

Každý hledá Boha někde jinde a nějak jinak.
Nic není špatně, pokud to člověka vede k Bohu.

Církev (sbor - skupina lidí stejného vyznání chodící na bohoslužby vedené jedním nebo více pastory) je důležitou součástí života každého křesťana. Je to především komunita, která člověka povzbuzuje a vyslyší, ale také napravuje. Také je to místo, kam můžeme přijít za Bohem, kde se na Něj můžeme plně soustředit bez okolních vjemů a rozptýlení. Věřím, že církev je naše duchovní útočiště, kam se můžeme uchýlit s čímkoli - když potřebujeme, aby se za nás někdo modlil, když se potřebujeme svěřit nebo prostě jenom trávit čas s lidmi, na kterých nám záleží.

"..., ale církev se za něj vroucně modlila."
Skutky 12:5

Další důležitou věcí je, že si navzájem pomáháme v duchovním růstu, studujeme společně Bibli a povzbuzujeme se v tom. Zároveň budujeme pevná a silná přátelství.
Důležité ale je, že církev tady rozhodně není od toho, aby nám vštěpovala nějaké své názory, měla by spíš podporovat lidské bádání a nenásilně vést k vedení Bohem. Církev nám pomáhá objevovat, co bychom sami neobjevili a hledat, co bychom třeba sami ani nehledali.

"... v Božím domě, což je církev živého Boha, pilíř a základna pravdy."
1 Timoteus 3:15

Často se říká, že hlavou církve je pastor. Pravdou ale je, že hlavou církve je Ježíš. Nicméně pastor je obdarovaný člověk, který spravuje svou církev s láskou a Božím vedením - měl by vykládat Boží slovo způsobem, který se líbí Bohu a byl srozumitelný lidem - pravdivě a aplikovatelně.

"Kdo chce spravovat církev, má zájem o krásnou práci.
Správce však musí být bezúhonný: věrný manžel, střídmý,
rozvážný, pořádný, pohostinný a schopný učit."
1 Timoteus 3:1-2

Jak už jsem řekla, Kristus je hlavou církve. A my lidé jsme jejími údy, každý s jinými obdarováními, ale stejně jako je tělo vedeno procesy v hlavě, je církev vedena Kristem.

"Bůh poddal všechno pod jeho nohy a jako hlavu všeho jej dal církvi,
která je jeho tělem, totiž plnosti Toho, který naplňuje všechno ve všech."
Efeským 1:22-23

Často slýchám, že to musí být matoucí - tolik církví a sborů, tolik možností, která je ta správná? Správná je ta, která je vedena Bohem, ne člověkem.

Křesťané a slaboši ?

18. února 2016 v 21:24 | Followerka
- Věnováno blogerce Antee a nejen jí -

Přemýšlela jsem nad tím, jaký další článek mám napsat. A přemýšlení nebylo mou jedinou snahou - taky jsem se za to modlila. A tak mi přišlo na mysl, že tady vlastně zůstalo viset takové to nepříjemné dusno nad názorem, že já i ostatní křesťané, kteří se plně spoléhají na Boží přísliby, jsme slaboši. Snažila jsem se vymyslet, jak tohle pojmu, protože takový názor rozhodně musím vyvést z omylu.

Když člověk napíše, že z celého srdce věří, že se za každých okolností může spolehnout na Boha a na Jeho pomoc, může to vyznít jako jakési chabé přiznání křehkého člověka bez vlastní osobnosti, bez síly a s potřebou opírat se o představu, že mu nad hlavou na obláčku pluje stařík, co vesele pokyvuje na všechno, co se kolem děje, jako o berličku. (Mimochodem, ten článek si můžete přečíst TADY.) No, takhle to tedy úplně není. Dnes bych vám chtěla přiblížit proč.

My křesťané, stejně jako všichni ostatní smrtelníci, nejsme chráněni od všech hrůz, které nás v životě můžou potkat. Nemáme žádnou imunitu, která by zabránila nemocem, nehodám, přírodním katastrofám, smrti milovaných… Nepřiletí pro nás Boží vznášedlo, aby nás zachránilo, když se nás chystá spláchnout tsunami a Bůh nezastaví ruku vraha, když se nás bude snažit zabít. Jediný rozdíl mezi námi a lidmi, kteří se nespoléhají, že jejich život vede něco většího, než oni sami, je to, že my se s tím musíme vyrovnat ne sami, ale s Bohem. Když člověk věří jenom sám v sebe a jeho život zasáhne velká rána, řekne si: "To je život". Když ale něco těžkého zasáhne nás, nevyhneme se otázkám: "Proč tomu Bůh nezabránil, když nás tolik miluje?", "Proč se tohle muselo stát zrovna mě/nám?" nebo "Bože, jak jsi tohle mohl dopustit?".

Překonat zkoušky je těžké. Vyžaduje to sílu. Aby nás nepohltily tyhle věci ze světa, musíme mít pevnou víru a vědět, že ať už se stane cokoli, je to buď pro naše, nebo pro Jeho dobro. Bůh nám nechce ubližovat. Bůh učí a vyhrává.
Je ale třeba vědět, že jakoukoli zkoušku nám Bůh postaví do cesty, nikdy není natolik těžká, abychom ji nemohli překonat. Vždycky nás připraví na to, co nás čeká a dá nám sílu a moudrost.

"Bůh je věrný! Nedovolí, abyste byli zkoušeni nad své možnosti,
ale se zkouškou dá i východisko, abyste ji mohli snést."
1. Korintským 10:13

Důvod, proč se nám stalo to, co se stalo, často nikdy nezjistíme. Bůh nám neříká, co tím sleduje, my se musíme vypořádat s vírou, že ví, co dělá. Protože On vždycky ví, co dělá.

"Když podstupujete zkoušky, je to pro vaši výchovu;
Bůh se k vám chová jako k vlastním dětem. Je snad dítě, které otec netrestá?
Výchovou procházejí všichni; bez ní byste tedy nebyli Jeho děti.
Když jsme si vážili svých tělesných otců, kteří nás vychovávali,
neměli bychom se tím spíše poddat Otci duchů a získat život?"
Židům 12:7-9

A ať už to zní jakkoli šíleně, zkoušky jsou pro nás svým způsobem dobré. Většinu hlubokých a hodně procítěných momentů jsem prožila ve chvílích, kdy jsem se cítila úplně na dně, a to hlavně proto, že jsem opravdu pocítila Boží milost, která je tady pro každého z nás, a taky to tolik sladce znějící ujištění, že ať už se děje cokoli, Bůh je se mnou a vždycky mi pomůže.

"Protože sám trpěl ve svých zkouškách (Ježíš),
může teď pomoci těm, kdo procházejí zkouškami."
Židům 2:18

Abych to na závěr nějak shrnula, chtěla bych říct, že víra v Boha není jenom o "berličkování", kdy se o Boha opíráme v těžkých chvílích, ale taky o tom opravdu s ním žít, i když se nám moc daří. Často zapomínáme, proč to všechno máme. Všechno krásné je dar od Boha, velké požehnání. A je na nás, jestli si toho vážíme, nebo ne.

"Všechno dobré a dokonalé je dar shůry od Otce světel,
u něhož není žádná změna, žádný proměnlivý stín."
Jakub 1:17

Nejvíc ze všeho ale záleží na vztahu - na tom opravdovém čirém vztahu mezi mnou a Bohem. Víru nemůžeme zavřít v kostele, prorůstá celý náš život, už jenom proto, že Bůh se neschovává v kostele, ale je všude kolem nás. A někdy i v nás samých, když chceme, aby se to dřímající světlo probudilo a rozsvítilo celý nás život. A to i v těch nejtemnějších chvílích.

A nakonec už snad jen, víra v Boha není slabost. Je to síla. Síla pramenící ve víře v hluboký prožitek, ne viditelné důkazy. Síla přiznat si, že život bez smyslu doslova nemá smysl. Síla odevzdat se a říct: "Bože, já tě potřebuju." Síla zapřít to špatné v sobě a rozvíjet jen to nejlepší. Síla být tím, kým chci být, ne tím, kým jsem. A přitom síla být sám sebou v identitě Krista. Může to znít složitě. Ale není. Každý je pro tohle stvořen, to jen život se snaží člověku namluvit opak. Možná si říkáte: "Tohle není pro mě." A možná právě v tomhle je krapet té slabosti. Vybrat si tu těžší cestu opravdu vyžaduje sílu. Jít proti proudu vyžaduje sílu. A velkou jistotu. A já si jistá jsem. Se vším, a hlavně s Bohem.


Dobrodružství na cestách

5. února 2016 v 20:02 | Followerka
Pokud už nějakou tu chvilku čtete můj blog, určitě víte, jak moc miluju křesťanské akce - a to hlavně koncerty. A pokud jste o tom ještě nečetli, můžete to napravit právě TADY.

V tomhle článku bych vám ráda řekla příběh dobrodružství, které dopadlo na jednu stranu
hrozně a na druhou moc dobře.

Je to tak tři týdny zpátky, co jsem jen tak mrtvě projížděla facebookem a padla mi do oka pozvánka na jeden event. Byla to Hillsong konference v Londýně. Hillsong je má oblíbená worship kapela a její písně mě provází vírou už hodně dlouho, proto pro mě hodně znamená. Hned jsem začala plánovat, jak příští léto pojedu na tu Hillsong konferenci do Londýna, abych je mohla vidět na živo a chválit je pomocí písní, které mě vždycky tolik přiblíží k Bohu. Tím, že je to v Londýně je jasné, že to nebude zadarmo ani za levno. Začala jsem zběsile plánovat, jak za rok a půl našetřit s kapesného a občasných brigád 10 000 Kč. Když v tom, o pár dní později, přišla ještě jedna zpráva a ještě jeden event. Hillsong přijede do Popradu! Poprad. Slovensko. 1. únor. Tam musím být. Okamžitě jsem zmobilizovala přátele a začala organizovat co a jak. Všechno se zdálo perfektní. A všechno do sebe krásně zapadlo. Až na ten den D.

S kamarádem jsme se den před odjezdem modlili, aby všechno vyšlo, aby byla bezpečná cesta, abychom byli všude včas, aby se nikomu nic nestalo a aby do sebe všechno zapadlo jako puzzle.
Ráno jsme se v den odjezdu s kamarádkou sešly včas na hlavním nádraží a vlakem vyrazily směr Poprad. Jely jsme asi tři hodinky a prožívaly pohodlnou cestu, když v tom vlak zastavil v Hranicích na Moravě a z reproduktoru se ozvalo, že máme vystoupit z vlaku kvůli podezření nebezpečného zařízení. No ok. Zpoždění tak dvacet minut, v pohodě, měly jsme čtyři hodiny na to, abychom se z nádraží v Popradu dostaly do Arény. To malý zpožděníčko nám přece nic neudělá.
No z dvaceti minut se stala hodina a z hodiny se stalo hodin pět. No co teď?

Byla ještě šance, že bychom se tam dostaly o hodinu později, ale kamarádka, která měla operované koleno, řekla, že se necítí na cestu z nádraží do arény a že to vzdáváme. Byla jsem zklamaná. Nechápala jsem to. Tolik jsem se těšila, že se budu moci znovu setkat s Bohem tak výjimečným způsobem - skrze hudbu lidí, kteří odevzdali svůj život Bohu se vším, co s tím souvisí.

Vůbec mi to nedávalo smysl. Na nádraží jsem se modlila, abychom to stihly a aby bylo všechno v pořádku. A nebyla jsem zdaleka sama. Ve stejném vlaku s námi jelo ještě mnoho věřících lidí, na tu samou akci. Udělali tak uprostřed nádražní haly kruh a nahlas se modlili k Bohu a zpívali chvály. Bylo to silný. Tolik jsem doufala, že to vyjde.

A doufala jsem tolik moc, že jsem úplně zapomněla na to, že Bůh sám ví mnohem líp než já, co a proč dělá. Já přeci nevím, jaký měl důvod, že jsme se tam nakonec opravdu nedostaly. Možná se nám tam něco mělo stát a On nás chtěl chránit.
Tak moc jsem se upjala na vidinu, že budu s Ním na tom koncertě, že jsem s Ním ve finále vůbec nebyla a nechápala tak, proč se to takhle hloupě semlelo. Je vcelku jasné, že myšlenku nahlásit bombu ve vlaku nějakému člověku, přesně ve chvíli, kdy jelo tolik křesťanů na koncert, vnukl Ďábel. A já jsem se potom ptala, proč to Bůh nezastavil, když mohl a když jsme se všichni tolik modlili? Čtu teď knížku, kde jeden kazatel řekl: "Modlitba není automat, do kterého hodíš minci a vypadne ti cukroví." Bůh to samozřejmě zastavit mohl. Kdykoli by chtěl. Ale On z nějakého důvodu nechtěl. Proč to neudělal, mi zůstává skryto, ale stejně vím, že On pro mě chtěl jenom to nejlepší. A kdyby pro mě bylo to nejlepší dostat se na ten koncert, tak bych se tam taky dostala.

Abych tenhle článek ale nezakončila bez toho, jak jsme nakonec dopadly, řeknu vám, že jsme prožily krásný večer s naší kamarádkou v Ostravě. Daly jsme si dortík, popovídaly si, vykoupily papírnictví a potom večer jely vesele zpátky do Prahy.

No, byl to opravdu velmi zábavný den. Nikdy mě nepřestává udivovat, jaké cesty pro nás Bůh někdy chystá. Ale vždycky to stojí za to.

A nakonec jedna naprosto skvělá písnička, na kterou jsem se těšila snad úplně nejvíc.
Tak si ji vychutnejte tady u mě na blogu :)

Existuje Bůh?

29. ledna 2016 v 23:11 | Followerka
Nedávno jsem na facebooku narazila na jednu písničku a její text mě více než zaujal. Abyste lépe pochopili význam těchto slov, poslechněte si ji:


Kdo si takové otázky někdy neklade? Každý se sám sebe někdy ptá, "co se to stalo
a proč se tohle vůbec děje, když lidi kolem jsou plný beznaděje"?
A jestli existuje Bůh, proč se o to nestará?

Bůh se stará. Vždycky se staral a vždycky se starat bude. To jenom my mu k tomu nedáváme příležitost. Koukáme se kolem a divíme se, co se to stalo? Všude samá beznaděj? To protože jsme se rozhodli dělat boha ze sebe, ne pokleknout před něčím VĚTŠÍM, než jsme my sami. Proto ta beznaděj. Kdybychom se položili do Boží vůle, nebyli bychom plni beznaděje, neptali bychom se, co se to stalo, protože Bůh by nám dal odpovědi, po kterých všichni tolik prahneme.

"Peníze počítám každou hodinu a stejně nebudu mít dost na to založit rodinu.
Bojím se, že nakonec zůstanu sám, tak se ptám...
Jestli tady existuje Bůh a vesmír je nekonečný, nerozplynu se jak vzduch a najdu lásku správný slečny."

Kdybychom plně důvěřovali dokonalému Božímu plánu a naslouchali Jeho vůli, věděli bychom, že se nemusíme bát toho, že "nebudeme mít dost na to založit rodinu" nebo že "zůstaneme sami". Protože Bůh ví mnohem lépe než my sami, co je pro nás nejlepší. A pokud sníme sen, On ho sní s námi - tak jak se zpívá v mé oblíbené písni Verný Boh: …nevzdáš sa snov, ktoré si so mnou snívať začal." - V tom je moje naděje.

Ano, Bůh existuje. Opravdu. Jsem si tím více než naprosto jistá. Víra v Boha není žádný placebo efekt, nevidím to, co vidět chci, je to živá součást mě samotné. Bůh mi dal už několikrát najevo, že je tady se mnou. A já mu dávám najevo, že chci, aby tady se mnou byl.

Svázaná? Svobodná.

16. ledna 2016 v 18:28 | Followerka
Často se mě lidé ptají, proč jsem se rozhodla být křesťanem, když je to "tak svazující". A právě tohle je snad nejčastějším argumentem - vždyť mě to "tak omezuje". Pravdou ale je, že já svou víru jako omezení v žádném případě nevnímám. Právě naopak. Mít Boha jako průvodce životem je neskutečně osvobozující. V tomto článku jsem se proto rozhodla vám trochu přiblížit proč.

Za prvé. Vím, že nemusím mít strach o svou budoucnost. Mám jistotu v Bohu, že se o mě vždycky postará, nikdy mě neopustí a vždycky mě připraví na to, co pro mě přichystal. Každý den mě Bůh ujišťuje, že pokud se plně položím do Jeho rukou, budu šťastná. A i když někdy, v těch těžších chvílích, kdy si něčím nejsem jistá, něco se nepovede, nebo se sesype něco, co bylo pro mě důležité, je těžké pořád důvěřovat a i já někdy pochybuju. V takových chvílích mi prostě řekne: Vždyť já tě mám rád, všechno bude zase v pořádku.

"Já sám přece vím, jak o vás přemýšlím, praví Hospodin.
Mám v úmyslu váš prospěch, a ne neštěstí; chci vám dát budoucnost a naději."
Jeremiáš 29:11

Za druhé. Vím, že jsem osvobozená od všech chyb, které dělám. Jako všichni ostatní, ani já rozhodně nejsem dokonalá a dělám chyby. I já občas hřeším. I když jsem Boha, hřích ve mě pořád je a někdy se prostě neovládnu. Ale i přesto mě Bůh miluje a pokaždé, kdy činím pokání u Jeho nohou, mě zvedne a odpustí mi. V Jeho náruči je vždycky milosrdenství.

"Hospodin je milostivý a soucitný, nesmírně trpělivý a nejvýš milosrdný."
Žalm 103:8

"Proto přistupme k trůnu milosti se smělou důvěrou, abychom došli milosrdenství
a našli milost, když potřebujeme pomoci."
Židům 4:16

Za třetí. Vím, že nikdy nemusím mít strach. Bůh v Bibli často říká, že se nemám bát a slibuje, že je vždycky se mnou. A jak už jsme se dozvěděli v tomhle článku, Bůh své sliby opravdu plní. Nemusím mít strach, protože vím, že Bůh se o mě vždy postará.

"Neboj se - já jsem s tebou, nestrachuj se - já jsem tvůj Bůh.
Posilním tě a podpořím, podepřu tě svou spravedlivou pravicí."
Izaiáš 41:10


Za čtvrté. Vím, že kdykoli se budu cítit sama, slabá a smutná, když se něco nepovede, něco mě zraní, budu zmatená a zoufalá, Bůh je se mnou. Navždy. Nikdy mě nenechá samotnou. Nikdy mě nezradí. Vždycky mě ujistí, že v Jeho lásce jsem v bezpečí. Vždycky mě utěší a dá mi naději.

"Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda."
2. Korintským 3:17

Rok 2015 - vzlety a pády

1. ledna 2016 v 0:21 | Followerka
Před pár desítkami minut přišel nový rok a s ním i nové příležitosti, možnosti, zážitky a velké události. V televizi momentálně není nic, na co by se alespoň trochu dalo dívat, proto jsem se sentimentálně rozhodla, že se koutkem oka poohlédnu po již uplynulém roku 2015.

Byl to rok pro mě dost významný - moje kamarádka se o velikonocích rozhodla následovat Krista, prožila jsem příšerné období, když jsem se připravovala na přijetí na novou školu, poprvé jsem se podívala do Anglie a do Londýna, sloužila jsem na dětském city campu, nechala jsem se pokřtít, moje mentorka odjela na dva měsíce do její vysněné Indie, vyhrála jsem lístky na festival UNITED, přišla o pejska, změnila jsem školu, rozšířila okruh přátel, a taky, mimo jiné, jsem založila tenhle blog. Budoucnost tohohle blogu je víc než nejistá, já ale doufám, že najdu sílu pokračovat.

A aby tenhle týden nebyl jenom o mě, pojďme se podívat na pár vzletů a pádů celé naší civilizace.
V Praze a v Ostravě proběhlo 79. mistrovství světa v ledním hokeji, v Praze nám otevřeli čtyři nové stanice metra, zažili obrovskou vlnu nenávisti vůči nevinným lidem a bouřlivé reakce jejich oponentů, dvě turistky se po dvou letech únosu vrátily zpátky do ČR, bylo 600. výročí upálení Mistra Jana Husa, otevřela se Blanka, proběhl útok na redakci Charlie Hebdo, Nepál zasáhlo velké zemětřesení, v celé USA byly zlegalizovány sňatky homosexuálů, hurikán Patricia řádil na západním pobřeží Mexika a dělal další škody v Texasu, zřítilo se Ruské letadlo a nakonec, námi všemi velmi dobře známá, série teroristických útoků v Paříži.

Uff. Je toho hodně. A to ještě není zdaleka všechno. Je toho ještě mnohem víc. A jak tak na to koukám, je víc těch pádů, než vzletů. Doufám, že příští rok tomu bude jinak. Kolují zvěsti, že rok 2016 bude rokem 3. světové války a já se z celého srdce modlím, ať to není pravda.

Udělejme z roku 2016 rok plný vzletů! Nikdo neříká, že tam ty pády nebudou, protože višchni víme, že padat je lidské. Jde ale o to, jak se zachováme potom. Jestli zůstaneme ležet, nebo vstaneme a půjdeme dál ještě silnější.

Můj Král

25. prosince 2015 v 20:22 | Followerka
Vánoce přišly! Stejně jako když před 2 000 lety přišel Bůh na Zem a stal se člověkem. Pro nás. Na svět tak přišla spása a radostná zpráva se zněním: "Já už se nezlobím!" A bylo, je a bude tomu opravdu tak, Bůh už se na nás nezlobí. A pokud mi přijmeme ten největší dar, který nám kdy kdo mohl dát, pak to bude přesně tak, jak to má být.

Jak všichni víme, Bůh starého zákona byl bohem trestajícím, s Kristem ale přišla láska a milosrdenství. Často se mě lidi ptají: Proč vlastně křesťanství? Je přeci tolik jiných náboženství … A já vždy s úsměvem odpovídám, že téměř všichni lidé po celém světě, ať už jsou ateisté, muslimové, hinduisté nebo cokoli jiného, ze srdce věří, že to nejdůležitější v životě je vlastně láska. A pilíře křesťanství jsou postaveny právě na lásce. Tak proto křesťanství. Jsem hrdá na to, že můžu patřit do rodiny té Boží lásky…

Už dlouho jsem připravovala článek o Ježíši a napadlo mě, že není lepší den v roce na sdělení této radostné zprávy, než právě výročí zrození té dobré zprávy. Jsou přeci Vánoce. Narodil se Kristus Pán. Hallelujah!

Před dvěma lety jsem na svůj tehdejší blog napsala článek, nebo spíš úvahu, která polemizovala o tom, kdo byl Ježíš, co znamená pro křesťany a proč já mám problém věřit v to, že on je ten hlavní. Že je syn Boží. Král.
V tomhle článku bych se trošku chtěla věnovat tomu, co se u mě od té doby změnilo a co pro mě Ježíš znamená teď.

Matka Tereza kdysi řekla: "I am a little pencil in the hand of a writing God who is sending a love letter to the world." - "Jsem maličká tužka v ruce píšícího Boha, který posílá milostný dopis světu." -
A já věřím, že jednou, dokonce tou nejdůležitější tužkou, byl Ježíš. Ježíš postavil své náboženství na pilíři lásky. Bůh skrze něj napsal milostný dopis - evangelium. A Ježíš se celý život nechal vést, aby vzniklo bezchybné dílo.

Bůh se stal člověkem, aby přinesl do rozbitého světa plného utrpení a špatnosti lásku a odpuštění. To bezchybné dílo je totiž smrt nevinného za vinné. Je těžké si připustit, že něco takového se vůbec někdy mohlo stát a zdá se nám až nemožné, proč by se nevinný člověk měl obětovat za ty, kteří si to vůbec nezaslouží. A my si to opravdu nezasloužíme. Jako lidstvo jsme sobečtí, plní nenávisti a závisti, sebelítost nás dělí od ostatních a naše láska k hříchu je tak silná, že nám zavírá oči, uši a srdce před pravdou. A pokud si říkáš: "Tohle určitě není pravda, to jde mimo mě, já jsem dobrý člověk", pak si dovolím zeptat se tě na pár otázek. Myslíš si, že jsi lepší člověk, než vrah či násilník?
Pokud jsi odpověděl/a "ne", je to jediná otázka, na kterou jsem se tě chtěla zeptat. Avšak pokud jsi odpověděl/a "ano", musím se ptát dál. Kolikrát jsi v životě zalhal/a? Vzal/a jsi někdy něco, co nebylo tvoje? Pokud jsi na tyhle otázky odpověděl/a "ne", pak teda klobouk dolů. A pokud jsi odpověděl/a "ano", stejně tak jako já, pak ti musím říct, že Bůh nerozlišuje mezi lhářem, zlodějem, vrahem či násilníkem. Bůh rozlišuje mezi člověkem, který miluje Krista a člověkem, který ho nezná.

Já věřím, že Ježíš přišel na Zemi jako Bůh v člověku, jako posel Boží, aby přinesl lidem víru, lásku, naději a odpuštění. Já věřím, že Ježíš žil proto, aby dal lidem smysl života. Já věřím, že Ježíš trpěl za nás, abychom my mohli žít čistí. Já věřím, že Ježíš na sebe vzal vinu celého světa a s její tíhou visel na kříži. Já věřím, že Ježíš zemřel a svou krví splatil všechny naše dluhy. Já věřím, že Ježíš po třech dnech vstal z mrtvých, aby všem ukázal, že není smrtelník, ale Bůh. Já věřím, že Ježíš je můj Král.

Ráda bych teď moje slova ilustrovala jedním veršem z Bible, který je můj oblíbený a myslím,
že toho vystihuje opravdu hodně.

"I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat,zbělejí jako sníh,
i kdyby byly rudé jako purpur,budou bílé jako vlna."
Izaiáš 1:18

Tenhle verš je slibem, který Bůh poslal skrze proroka Izaiáše.
Lidé čekali stovky let na to, až se tenhle slib vyplní
a bude možné, aby lidské hříchy opravdu "zbělely jako sníh" a staly se "bílými jako vlna".
A právě o Vánocích Bůh svůj slib splnil.

Já věřím, že Ježíš přišel na Zemi jako Bůh v člověku, jako posel Boží, aby přinesl lidem víru, lásku, naději a odpuštění. Já věřím, že Ježíš žil proto, aby dal lidem smysl života. Já věřím, že Ježíš trpěl za nás, abychom my mohli mít čistý vztah s Bohem. Já věřím, že Ježíš na sebe vzal vinu celého světa a s její tíhou visel na kříži. Já věřím, že Ježíš zemřel a svou krví splatil všechny naše dluhy. Já věřím, že Ježíš po třech dnech vstal z mrtvých, aby všem ukázal, že není smrtelník, ale Bůh. Já věřím, že Ježíš je můj Král.

Je to zázrak. Bůh je Bohem zázraků, a Ježíš je tím největším. Vánoce jsou opravdu časem zázraků!

Vánoční čas

13. prosince 2015 v 22:39 | Followerka
Jak už jste si asi všichni všimli, Vánoce se blíží kvapným krokem a mě pomalu, ale jistě mě začínají zahlcovat povinnosti typu vánoční dárky, přáníčka, pohledy a jiné blbůstky, kterých je tenhle čas na (ne)štěstí plný. Vůbec nevím, čím to je, ale tenhle rok vůbec necítím takovou tu pravou vánoční atmosféru, co je cítit po skořici, teplých ponožkách, huňaté dece, knížce a plápolající svíčce... Nějak ani už nemám chuť vyzdobit si pokoj ozdobami... Jediné, na co chuť mám, jsou vánoční filmy. Ty jsou tenhle vánoční čas třeba jako sůl. Zrovna před nedávnem jsem viděla Lásku nebeskou - můj zamilovaný film, bez kterého to pro mě nejsou vánoce. A taky jsem dneska byla v kině na jednom super filmu, jmenovalo se to Trable o vánocích. Šla jsem tam s tím, že se pobavím a setřepu ze sebe takový ten nepříjemný šedý nános, co na mě v zimě sedá a konečně trochu nasaju toho Ducha vánoc. No místo zábavy jsem brečela víc než se smála - to je u mě ale naprosto normální, v kině brečím vždycky - , ale alespoň jsem se uvolnila. Z Ducha vánoc jsem teda moc nedostala, ale bylo to fajn.

Často se mi zdá, že zapomínáme, o čem Vánoce vlastně jsou. Je to přece nádherný čas, který máme strávit s rodinou a přáteli, dobrým jídlem a nějakou tou radostí. No a to taky není všechno. To, že se pro nás Vánoce stávají rutinou, není žádná novinka, stejně tak jako to, že už ani nevzpomínáme, proč je vůbec slavíme.

Vánoce. Den, kdy se narodil človíček, který změnil svět způsobem jako nikdo před ním ani nikdo po něm. Dáváme si dárky mezi sebou, abychom si připomněli, že MY jsme dostali ten největší dárek. Nejkrásnější dárek od Boha. Narození našeho spasitele.

Příběh o tom, jak mladá dívka Marie porodila malého chlapce ve chlévě, známe asi všichni (a pokud ne, hezky to zpracoval evangelista Lukáš, kde se ve druhé kapitole jeho evangelia můžete všechno dočíst). Jak ale tenhle den navždy změnil svět, to nám někdy proklouzává mezi prsty.

Narození malého Ježíška byl jeden z nejvýznamnějších dnů nejenom proto, že na svět přišel Mesiáš, na kterého Židé čekali stovky let, ale také proto, že Bůh nezapomněl a svůj slib opravdu splnil. Po stovky let sliboval skrze proroky, že přijde spása a lidé často až příliš rychle ztráceli naději. Netrpělivost totiž není záležitostí jen dnešní doby - ale Bůh má na všechno své vlastní načasování... A tak se to stalo. Bůh splnil slib a na svět přišel Ježíš.

Vánoční čas by tak měl být časem plným díků a především naděje. Je to přeci důkaz toho, že i zdánlivě zapomenutý slib se může splnit. Buďme tedy o Vánocích se svými nejbližšími, vděčni za to, co máme a s díky na rtech, že jsme dostali ten nejhodnotnější dar - totiž neposkvrněný vztah s Pánem. Nechť je tento čas časem naděje na památku malého Ježíška, který byl, je a bude největší nadějí nás všech...

Zmena Atmosféry

28. listopadu 2015 v 14:28 | Followerka
Miluju křesťanský akce. A kdo ne? Od té doby, co jsem teď v létě byla pár dnů na křesťanském festivalu UNITED ve Vsetíně, se těším na každé další křesťanské akce a koncerty, protože je to jedinečná příležitost strávit s Bohem čas i nějakým jiným způsobem, než modlitbou nebo jinou každodenní činností, při které prohlubujeme náš vztah s Kristem. Je to příležitost chválit Pána za to, co v našem životě každý den dělá, děkovat mu za to, co nám dal, dává a ještě dá a strávit krásný čas v Jeho přítomnosti. Protože Bůh nám říká:

Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu,
tam jsem já uprostřed nich.
Matouš 18:20

A když vezmeme v potaz, že na takových akcích je pár tisíc lidí, to je teprve atmosféra. Věříme, že Bůh je tam s námi, že vidí, jak ho společně chválíme, děkujeme mu a modlíme se. Když se několik tisíc duší spojí v jediném, je to nezapomenutelný zážitek.

A stejně jako byl pro mě nezapomenutelným zážitkem UNITED, je pro mě nezapomenutelným zážitkem i akce, na které jsem byla minulý týden v Brně. Byl to vlastně takový koncert, kde se ale našlo i divadlo, osobní příběhy lidí a mnoho dalších věcí. Celá akce nesla název Zmena atmosféry, kterou pořádali lidé z projektu Godzone, na jejichž stránky se můžete podívat TADY. Byl to program nejen pro věřící, ale především pro lidi, kteří o Bohu slyšeli ještě velmi málo, nebo hledají Boží přítomnost a nevědí, jak se k tomu mají postavit. Cílem organizátorů bylo, aby i nevěřící lidé, kteří slyšeli o Bohu jen letmo nebo skoro vůbec, viděli a slyšeli, co život po boku s Bohem znamená, aby slyšeli tu dobrou zprávu, za kterou my křesťané každý den děkujeme. Byl to opravdu silný zážitek.

A na střípek mojí vzpomínky se můžete podívat i tady na blogu:


Proto bych vás chtěla povzbudit, pokud někdy uslyšíte o nějaké takové akci, nebojte se a běžte se podívat, ať už máte na křesťanství jakýkoli názor, proč se o tom nepřesvědčit na vlastní oči? Třeba vás tam něco překvapí ... Protože to opravdu byla změna atmosféry.

Rozbitý svět ?

18. října 2015 v 20:57 | Followerka
S naším světem něco není v pořádku. To víme všichni. Kdykoli se podíváme kolem sebe, vidíme jen utrpení a zkázu. Kde máme vzít naději, když vidíme svět bez naděje?

Já tedy nevím jak ty, ale já takový život žít nechci. Život bez naděje, bez naděje na lásku, na štěstí, ...

- Stop. -

Takových řečí bylo už pro dnešek dost. Pojďme se podívat na začátek, na chvilku přetočit čas.
Abychom mohli odstranit - nebo se alespoň mohli pokusit odstranit - problém, musíme najít příčinu.

Na tom, že s naším světem něco není v pořádku, jsme se již shodli. Teď je ale před námi jedna záludná otázka: čím to je? Chtěla bych se teď s vámi podělit o to, jaká je to příčina podle mě.

Když Bůh stvořil svět, věděl, že jeho dílo je velmi dobré. Ale pořád to nebylo perfektní. A tak stvořil člověka. Bůh toužil po bytosti dokonale stvořené k jeho vlastnímu obrazu, aby byla schopna přemýšlet a rozhodovat se - aby byla svobodná. Bůh nám dal do rukou moc a my ji zneužili. Otočili jsme se zády ke všemu, co nám dal. Ublížili jsme mu. Zklamali jsme. Zhřešili jsme. A on nás přes to všechno pořád miluje. Všechny. Do jednoho.

Tenhle příběh není jen o tom, jak "Eva poslechla nějakýho hada a ukousla jabko", jak už jsem někde slyšela. Tenhle příběh je o něčem jiném, o něčem mnohem větším. Je to naše historie. Ono to ani tak není o tom jablku, spíš o tom, jak snadno se nechala Eva zlákat vidinou větší moci, vidinou toho, že bude jako Bůh. A pokud se vám tomu nechce věřit, podívejte se na ty statisíce (možná i miliony ? ) lidí, kteří se sami za bohy považují. Ale Bůh je jenom jeden. Ten s velkým B. Ten, který nás stvořil k jeho vlastnímu obrazu, dal nám život a taky svobodné rozhodnutí.

Kdykoli zase uslyšíte nebo uvidíte něco, co na tomto světě není dobré - co je rozbité, vzpomeňte si, prosím, na tenhle příběh a nedávejte to za vinu nikomu jinému, než lidstvu jako takovému.
Od doby, co jsme se k Bohu otočili zády, se nám v životech dějí strašné věci. A příčinou je hřích. Je to přesně ten hřích, který Adam s Evou zavinili v zahradě. Jak vím, že je tenhle příběh pravda? Nevím. Věřím. Protože to prostě dává smysl.

A ptáte se, proč musíme i my všichni, po těch staletích po stvoření, trpět za chybu nějakých dvou lidí? Pak se ptáte správně. Ale odpověď je jasná. A můžete ji najít všude kolem vás. Hřích je v každém z nás. Skrývá se hluboko uvnitř nás už když se narodíme. Je to naše hamižnost, pýcha, sobectví, nenávist, všechno, co je v nás špatné. Ale nesmíme zapomínat, že je v nás i to dobré. A to dobré je od Boha. Všechno dobré je přeci od Boha.

My jako lidé máme často tendenci obviňovat Boha z našich vlastních chyb. Správná otázka není "Kde byl Bůh?", ale "Kde byl člověk?". V jednom z mých oblíbených filmů (Collete) se hned na začátku říká: "Bůh stvořil člověka a člověk stvořil koncentrační tábor." Bůh je zodpovědný za svobodu, avšak my jsme zodpovědní za jednání ve svobodě.

Naše touha "chtít pořád víc" nás dostává do těch špatných situací, ve kterých se neustále ocitáme, a potom voláme k Bohu. A On i přes to všechno odpovídá. On nám dal další šanci. A dá nám jich kolik budeme chtít, jenom stačí je využít. ale o tím zas někdy příště.

Abych se teď vrátila k naší prvotní otázce, tou příčinou, po které jsme pátrali, je poddání se touze po moci a následnému rozhodnutí otočit se k Bohu zády, které se otisklo do životů nás všech.

Je to zdánlivě bezvýchodná situace. Ale jen zdánlivě. Existuje ještě jiná cesta. Vždycky je nějaká.

Tenhle svět není světem bez naděje. To, že ji nevidíme, ještě neznamená, že není. Stejně tak, jako Bůh.

Proti proudu

19. září 2015 v 16:19 | Followerka
Hipster. Slovo, které v dnešní společnosti hraje poněkud velkou roli. Především v poslední době. Je to člověk, který se chce za každou cenu vyhýbat nepsaným normám. Možná se jim i dokonce vysmívat. Za každou cenu jde proti proudu. Vyžívá se v odlišnosti. A každý ho za to respektuje. Protože tuhle odlišnost umí pojmenovat. "Je to prostě hipster." A tečka.

Podle mě je slovo hipster definicí pro jakousi odlišnost, dovolila bych si říct, že se jedná o jednu stranu extrému. Dovolte mi vysvětlit, co tím myslím. Budu teď chvilku mluvit o mincích. A pokusím se poodhalit rub a líc mince, na kterou jsme jako společenství lidí na téhle Zemi zvyklí. Ale co když existuje i něco jiného? Že by "chybná" ražba?

Nejdřív se mince vysekávají z kovových pásů, pak se jim lemují hrany, orazí se na ně patřičný vzor a pěkně se vyleští, aby se krásně leskly. A potom se přísně kontrolují, aby neunikla žádná chyba. Nepřipomíná nám to něco?
Náš život začíná tím, že vykoukneme na ten ledový svět jako naprosto tvárná stvoření. Bez potisku. Samozřejmě máme nějaké vrozené genetické vlohy, ale i ty časem s potiskem dočista mizí. Na řadu přichází lemování, totiž čas, kdy nám naši perfektně oražení rodiče vštěpují, co je správné a co ne. Následuje oražení. Někdy do času dospělosti se dočkáme našeho tolik očekávaného cejchu, jsme oražení a už víme, kdo jsme. A nakonec leštění. Každá nedokonalost, která přísnému procesu unikla, zmizí. Jsme připraveni. Dostáváme se do oběhu. Děláme přesně to, co na nás otiskli. Chodíme do školy, do práce, nic nestíháme, každý den je jen bitva s časem, život nám plní stres a starosti, vztahy se rozpadají, nové vznikají, rodíme a vychováváme děti, pořád nám na záda tluče čas, utápíme se v kofeinu a vyděláváme peníze až do chvíle, kdy už jsme moc staří na to, abychom mohli naši funkci spolehlivě dál vykonávat. Tak skončíme sami, opuštění, bez peněz a s vrtkavým zdravím. Najednou si uvědomíme, že to, co jsme za život chtěli zažít, nás minulo velkou oklikou. A pro co jsme tohle všechno dělali? Abychom uživili lidi, kteří se živí na nás a vyrobili další dělnickou sílu... Uff. Už je toho nějak moc.
Právě jsem se pokusila vysvětlit druhý extrém, totiž lidi, kteří se proudem nechávají unášet bez jakýchkoli problémů či nelibostí a se svolením se stávají členy stáda.

Já už jsem si před hodně dlouhou dobou řekla, že nechci jít jen tupě vpřed, unášena stádem, nevědoma, kam vlastně jdu a kam mířím. Dlouho jsem hledala, jak z toho ven. Jak udělat, abych se nějakým způsobem stala chybnou ražbou, černou ovcí stádového společenství?
Naštěstí můžu říct, že i tahle teorie má své mouchy. My totiž nejsme mince. Jsme lidé. A i když tenhle systém často velice dobře funguje, musím říct, že existují i zadní vrátka. Díky Bohu.

Kdybyste patřili světu, svět by miloval, co je jeho.
Vy však světu nepatříte, neboť jsem vás ze světa vyvolil, a proto vás svět nenávidí.
Jan 15:19

Být jiný je často těžké. Lidé se instinktivně brání věcem, které neznají nebo jim dostatečně nerozumí. "... a proto vás svět nenávidí." Silná slova, že? Možná až příliš silná. Nesmíme vytrhávat takový text z kontextu a je třeba říct, že kolem roku 33, kdy byl Ježíš zavražděn, nebyli křesťané zrovna dvakrát v oblibě. Mocnostem se prostě nehodili do krámu... Nicméně i často v dnešním světě se setkávám s nenávistí vůči křesťanům, ale nejen těm. Xenofobie světem otřásá a lidé se tomu často až příliš lehce poddávají...

Bůh nám dal na vybranou. Buď se můžeme stát další mincí v zástupu, nebo můžeme žít jako svobodní šťastní lidé. Nemusíme být zrovna hipsteři, kteří na svou nucenou odlišnost často až příliš upozorňují, můžeme žít normálním životem, ovlivněným pouze Boží přítomností a láskou. "Vy však světu nepatříte, neboť jsem vás ze světa vyvolil..." - já světu nepatřím, protože mě Ježíš změnil. Změnil mě v nepojmenovaně odlišnou. A nepojmenovaná odlišnost není špatná, je jen jiná. Nepochopená. Úžasná. Boží.

Já jdu proti proudu a nestydím se za to. Jdete se mnou?

Můj příběh

13. září 2015 v 14:17 | Followerka
Hodně dlouho jsem přemýšlela nad tím, jaký první článek by byl nejvhodnější. Nechtěla jsem vytrhávat z kontextu žádná témata, ke kterým se dostanu časem, a proto jsem se rozhodla, že začnu úplně prostě a jednoduše, od začátku. Kde jinde by se také dalo začít, že? Tenhle článek totiž pojmu jako můj příběh, abyste se o mně takhle hned od počátku něco dozvěděli a věděli, s kým máte tu čest. Možná by se tomu dalo říkat testimony - v češtině to znamená svědectví, ale já to slovo v angličtině prostě miluju a nemohla jsem si ho odpustit. (Je zvláštní, jak některá slova zní v angličtině mnohem lépe než v češtině...) -

Takže můj příběh začíná jednoho krásného dne, totiž 21. října roku 1999, kdy jsem poprvé vykoukla na svět jako malý človíček. Nový život.
Moje dětství bylo celkem fajn, máma mi četla krtečka a učila jsem se říkanky zpaměti. Když mi byly čtyři roky, mamka se rozhodla, že její život s mým tátou už nemá žádnou budoucnost a že by pro nás obě bylo nejlepší, kdybychom žily samy. Za tátou jsem tak dojížděla pár krát do měsíce, někdy na víkend, někdy na jeden den, za ty roky se to hodně krát změnilo. Moje malá rodina se tak rozpadla na dva kusy a už se nikdy nespojila způsobem, že bych mohla říct, že je všechno v pořádku. Nicméně jako dítěti mi nijak nevadilo, že táta neovlivňuje můj život jinak než penězi a dárky.
Když jsem přišla do školy, hodně se toho změnilo. Měla jsem doma dost dusno kvůli tátovi a jeho nové ženě. Moje máma do mě pořád tlačila jistou agresi, kterou jsem jako malé dítě nedokázala zpracovat a sypala jsem ji ze sebe ve chvílích, kdy se to vůbec nehodilo. A s tím přišlo i hodně problémů. Ze začátku jsem měla ve škole hodně kamarádek, ale časem se naše vztahy začaly lámat vlivem špatného kolektivu, zejména hodně pomlouvačných holek, mého chování vůči nim, kdy jsem si jich prakticky vůbec nevážila a především taky toho, že jsem díky věcem doma přesně věděla, jak člověku nejvíc ublížit a když někdo ublížil mě, nezdráhala jsem se to využít. Tak se stalo, že jsem se v třídním kolektivu dostala do role oběti. Někdy asi ve třetí třídě jsem si proti sobě poštvala spoustu spolužáků a nebyl skoro nikdo, kdo by mi zůstal. Tak jsem se vrhla do kolotoče nadávek, pokusů bránit se, ještě horších nadávek a tak dále... Šikana je strašná věc. Nejhorší na tom ale je, že z ní (téměř) není cesty ven. Když jsem se snažila někomu svěřit s tím, co se kolem mě děje, dostaly se mi do ruky dvě rady: 1. nevšímej si jich, ono je to za chvíli přestane bavit. 2. braň se a nenech si to líbit. Co se týče rady číslo jedna, s urážkami a nadávkami ještě přitvrdili, protože jsem je přeci ignorovala a oni mi chtěli ublížit. A rada číslo dva? Všechno bylo mnohem horší, protože když jsem se snažila bránit, ještě víc mě nenáviděli.
V šesté třídě tohle nešťastný období proměn, kdy se střídaly špatný věci a chvilky, kdy mě ostatní nechali na pokoji, vygradovalo incidentem, který moji mamku přiměl k přemýšlení, jestli by nebylo lepší přejít na jinou školu. Dlouhou dobu jsem se rozmýšlela, jestli mám odejít nebo ne. Co když to tam bude stejné? Nebo dokonce ještě horší? Co když ...? Svíral mě strach, že se pustím do něčeho, co nezvládnu. Byla to těžší škola a přestup do druhého pololetí šesté třídy byla nejhorší vyhlídka, která mě tam čekala. Ale moje postavení v kolektivu už bylo natolik ponižující, že představa strávených dalších tří let s nimi byla nepředstavitelná.
Nevím, kde se ve mně vzala ta síla, ale jednoho dne jsem si jednoduše řekla, že jdu do toho. Prostě jsem do toho skočila po hlavě.
Začátek na nové škole byl horší než příšerný. I když jsem začínala od znova, díky předchozím situacím a zkušenostem jsem se sama pasovala do role oběti a bála jsem se lidí. Nikdo se tam se mnou nechtěl bavit, ale to jsem si všechno udělala tím, že už jsem ze sebe automaticky dělala oběť a čekala jsem zklamání a neúspěch. Toho prvního půl roku jsem si zvykala na samotu a jediné moje úsilí bylo, abych byla neviditelná.
Za ty roky, co jsem prožila se šikanou, jsem se změnila. Hodně mi to dalo, i když nízké sebevědomí a určitý strach z lidí jsem ze sebe nesetřepala dodnes. Musím ale přiznat, že mě to naučilo více si vážit lidí kolem.
Každopádně se začátkem sedmé třídy přišlo hodně změn. Moje pozice v kolektivu byla pořád stejná, nikdo si mě nevšímal a mě to tak vyhovovalo. Byla to takové mrtvé období, kdy jsem se s nikým nebavila, neměla jsem žádné přátele ani koníčky. Celé hodiny jsem trávila doma, u počítače, seriálů, filmů, knížek, učení, ... Až pak přišel přelom. Už odmala mě to táhlo k focení, tak jsem si řekla, že když na té škole nabízí fotografický kroužek, proč to nezkusit? Poznala jsem tak dva naprosto úžasný lidi, které jsem si hned zamilovala. Na nic se neptali, nehledali žádnou záminku, proč mi ublížit, jenom mě měli rádi. Chodila jsem s nimi ven fotit, až mě jednou pozvali na takovou menší akci. Bylo to něco s fotkami, už si na to moc nevzpomínám.
O pár týdnů později mě pozvali na další akci, tentokrát to byla halloweenská party. Nejdřív jsem si říkala, že tam rozhodně nepůjdu, že se tam určitě ztrapním a tak… Ale stal se zázrak. Dodnes si pamatuju, jak jsem v předsíni stála před zrcadlem a vymýšlela, co si vezmu za kostým. Viděla jsem to dost černě, nevěděla jsem, co na sebe a hrozně mě to rozčilovalo. Pak jsem to prostě zahodila a řekla, že nikam nejdu. Podívala jsem se na sebe v tom zrcadle a řekla: "Ty tam půjdeš. Půjdeš poznávat nový lidi." Nebyl to ale zázrak jenom pro mě. Moje máma se o mě tehdy strašně bála a dodnes nechápu, co ji přimělo pustit mě na nějakou party někam, kde vůbec nevěděla, o co jde, za cizími lidmi, které v životě neviděla... Ale stalo se. Tak jsem šla a bylo to. Organizace, která tyhle akce pořádá, mi změnila život. Teď v říjnu to budou tři roky, co jsem její součástí. Našla jsem si tam strašně moc přátel, poznala jsem lidi, kteří mají ostatní rádi pro to, jací jsou.
Ze začátku jsem nedávala vůbec žádný důraz tomu, že jde o křesťanskou organizaci. Abych vám to tak trochu přiblížila, je to organizace, která sdružuje mladé lidi, pořádá volnočasové aktivity různého druhu a vede ostatní k zamyšlení nad životem z křesťanské perspektivy. Abyste si to dokázali lépe představit, nejde o žádné místo, kde vás ostatní odsuzují za to, zda-li jste věřící nebo ne, nikdo tam do vás svou víru nijak nehučí, jen je program zakončen krátkým talkem o křesťanství. Když jsem s touto organizací začínala, vesele se mi dařilo tyhle talky ignorovat - nijak jsem si je nepřipouštěla k tělu a pořád jsem si říkala, že tohle rozhodně není pro mě... Časem jsem se ale začala více bavit se dvěma vedoucími, které mě často přiváděly do úvah o Bohu a odpovídaly na moje zvídavé a často dost negativní otázky. Po nějaké době mě všechno kolem křesťanství začalo hodně zajímat, a tak jsem se rozhodla, že na svůj tehdejší blog budu psát články, kde bych probírala všechno, co se křesťanství týče a co mi padne na mysl. Napsala jsem jich několik, probrala dost témat a věcí. Najednou se stalo, že jsem toho chtěla vědět co nejvíc, žíznila jsem po informacích. Nemohla jsem se nabažit odpovědí na zmatené otázky, které mi běhaly hlavou.
Dva roky jsem čekala na to, až mi Bůh nějakým způsobem ukáže, že opravdu stojí za to v něj věřit a následovat ho. A v září roku 2014 se to stalo. Nemůžu to slovy popsat, ať už bych mluvila jakýmkoli jazykem, jakýmikoli slovy, stejně by to nevyjádřilo ani zlomek toho, co se v tu chvíli stalo s mým životem. Nebylo to nic zvláštního, nic, čeho by si jen kolemjdoucí mohl všimnout, byl to ohňostroj v srdci. Jakoby se moje JÁ celé položilo do světla, cítila jsem pochopení, uvolnění. A především lásku. V tu chvíli jsem se rozhodla pozvat Ježíše do svého srdce. Nikdo, kdo mě za ty dva roky přibližoval k Bohu, tam v tu chvíli nebyl, byla jsem tam jenom já, moje myšlenky a On. A Bůh si vybral přesně tuhle chvíli, kdy jsem stála v Praze na nábřeží, a dal mi důvod. Zamilovala jsem se.
Druhý den jsem se probudila jako věřící. Můj život se od té chvíle začal neuvěřitelně měnit a proměňovat. Začala jsem více poslouchat Jeho touhy než moje. Začala jsem milovat lidi kolem bez výjimky a bojovala jsem sama se sebou. Začala jsem bojovat s tím, co jsem v sobě měla, a pořád mám, špatného.

Každý den znovu a znovu činím rozhodnutí v následování Ježíše. Život křesťana není lehký, nese s sebou hodně zkoušek a věcí, bez kterých bychom se raději obešli - o tom až někdy příště - , ale stojí to za to. Nikdy jsem nelitovala. A nikdy litovat nebudu. Ať už prožívám cokoli, Bůh je se mnou.
 
 

Reklama