Můj příběh

13. září 2015 v 14:17 | Followerka |  Ze života
Hodně dlouho jsem přemýšlela nad tím, jaký první článek by byl nejvhodnější. Nechtěla jsem vytrhávat z kontextu žádná témata, ke kterým se dostanu časem, a proto jsem se rozhodla, že začnu úplně prostě a jednoduše, od začátku. Kde jinde by se také dalo začít, že? Tenhle článek totiž pojmu jako můj příběh, abyste se o mně takhle hned od počátku něco dozvěděli a věděli, s kým máte tu čest. Možná by se tomu dalo říkat testimony - v češtině to znamená svědectví, ale já to slovo v angličtině prostě miluju a nemohla jsem si ho odpustit. (Je zvláštní, jak některá slova zní v angličtině mnohem lépe než v češtině...) -

Takže můj příběh začíná jednoho krásného dne, totiž 21. října roku 1999, kdy jsem poprvé vykoukla na svět jako malý človíček. Nový život.
Moje dětství bylo celkem fajn, máma mi četla krtečka a učila jsem se říkanky zpaměti. Když mi byly čtyři roky, mamka se rozhodla, že její život s mým tátou už nemá žádnou budoucnost a že by pro nás obě bylo nejlepší, kdybychom žily samy. Za tátou jsem tak dojížděla pár krát do měsíce, někdy na víkend, někdy na jeden den, za ty roky se to hodně krát změnilo. Moje malá rodina se tak rozpadla na dva kusy a už se nikdy nespojila způsobem, že bych mohla říct, že je všechno v pořádku. Nicméně jako dítěti mi nijak nevadilo, že táta neovlivňuje můj život jinak než penězi a dárky.
Když jsem přišla do školy, hodně se toho změnilo. Měla jsem doma dost dusno kvůli tátovi a jeho nové ženě. Moje máma do mě pořád tlačila jistou agresi, kterou jsem jako malé dítě nedokázala zpracovat a sypala jsem ji ze sebe ve chvílích, kdy se to vůbec nehodilo. A s tím přišlo i hodně problémů. Ze začátku jsem měla ve škole hodně kamarádek, ale časem se naše vztahy začaly lámat vlivem špatného kolektivu, zejména hodně pomlouvačných holek, mého chování vůči nim, kdy jsem si jich prakticky vůbec nevážila a především taky toho, že jsem díky věcem doma přesně věděla, jak člověku nejvíc ublížit a když někdo ublížil mě, nezdráhala jsem se to využít. Tak se stalo, že jsem se v třídním kolektivu dostala do role oběti. Někdy asi ve třetí třídě jsem si proti sobě poštvala spoustu spolužáků a nebyl skoro nikdo, kdo by mi zůstal. Tak jsem se vrhla do kolotoče nadávek, pokusů bránit se, ještě horších nadávek a tak dále... Šikana je strašná věc. Nejhorší na tom ale je, že z ní (téměř) není cesty ven. Když jsem se snažila někomu svěřit s tím, co se kolem mě děje, dostaly se mi do ruky dvě rady: 1. nevšímej si jich, ono je to za chvíli přestane bavit. 2. braň se a nenech si to líbit. Co se týče rady číslo jedna, s urážkami a nadávkami ještě přitvrdili, protože jsem je přeci ignorovala a oni mi chtěli ublížit. A rada číslo dva? Všechno bylo mnohem horší, protože když jsem se snažila bránit, ještě víc mě nenáviděli.
V šesté třídě tohle nešťastný období proměn, kdy se střídaly špatný věci a chvilky, kdy mě ostatní nechali na pokoji, vygradovalo incidentem, který moji mamku přiměl k přemýšlení, jestli by nebylo lepší přejít na jinou školu. Dlouhou dobu jsem se rozmýšlela, jestli mám odejít nebo ne. Co když to tam bude stejné? Nebo dokonce ještě horší? Co když ...? Svíral mě strach, že se pustím do něčeho, co nezvládnu. Byla to těžší škola a přestup do druhého pololetí šesté třídy byla nejhorší vyhlídka, která mě tam čekala. Ale moje postavení v kolektivu už bylo natolik ponižující, že představa strávených dalších tří let s nimi byla nepředstavitelná.
Nevím, kde se ve mně vzala ta síla, ale jednoho dne jsem si jednoduše řekla, že jdu do toho. Prostě jsem do toho skočila po hlavě.
Začátek na nové škole byl horší než příšerný. I když jsem začínala od znova, díky předchozím situacím a zkušenostem jsem se sama pasovala do role oběti a bála jsem se lidí. Nikdo se tam se mnou nechtěl bavit, ale to jsem si všechno udělala tím, že už jsem ze sebe automaticky dělala oběť a čekala jsem zklamání a neúspěch. Toho prvního půl roku jsem si zvykala na samotu a jediné moje úsilí bylo, abych byla neviditelná.
Za ty roky, co jsem prožila se šikanou, jsem se změnila. Hodně mi to dalo, i když nízké sebevědomí a určitý strach z lidí jsem ze sebe nesetřepala dodnes. Musím ale přiznat, že mě to naučilo více si vážit lidí kolem.
Každopádně se začátkem sedmé třídy přišlo hodně změn. Moje pozice v kolektivu byla pořád stejná, nikdo si mě nevšímal a mě to tak vyhovovalo. Byla to takové mrtvé období, kdy jsem se s nikým nebavila, neměla jsem žádné přátele ani koníčky. Celé hodiny jsem trávila doma, u počítače, seriálů, filmů, knížek, učení, ... Až pak přišel přelom. Už odmala mě to táhlo k focení, tak jsem si řekla, že když na té škole nabízí fotografický kroužek, proč to nezkusit? Poznala jsem tak dva naprosto úžasný lidi, které jsem si hned zamilovala. Na nic se neptali, nehledali žádnou záminku, proč mi ublížit, jenom mě měli rádi. Chodila jsem s nimi ven fotit, až mě jednou pozvali na takovou menší akci. Bylo to něco s fotkami, už si na to moc nevzpomínám.
O pár týdnů později mě pozvali na další akci, tentokrát to byla halloweenská party. Nejdřív jsem si říkala, že tam rozhodně nepůjdu, že se tam určitě ztrapním a tak… Ale stal se zázrak. Dodnes si pamatuju, jak jsem v předsíni stála před zrcadlem a vymýšlela, co si vezmu za kostým. Viděla jsem to dost černě, nevěděla jsem, co na sebe a hrozně mě to rozčilovalo. Pak jsem to prostě zahodila a řekla, že nikam nejdu. Podívala jsem se na sebe v tom zrcadle a řekla: "Ty tam půjdeš. Půjdeš poznávat nový lidi." Nebyl to ale zázrak jenom pro mě. Moje máma se o mě tehdy strašně bála a dodnes nechápu, co ji přimělo pustit mě na nějakou party někam, kde vůbec nevěděla, o co jde, za cizími lidmi, které v životě neviděla... Ale stalo se. Tak jsem šla a bylo to. Organizace, která tyhle akce pořádá, mi změnila život. Teď v říjnu to budou tři roky, co jsem její součástí. Našla jsem si tam strašně moc přátel, poznala jsem lidi, kteří mají ostatní rádi pro to, jací jsou.
Ze začátku jsem nedávala vůbec žádný důraz tomu, že jde o křesťanskou organizaci. Abych vám to tak trochu přiblížila, je to organizace, která sdružuje mladé lidi, pořádá volnočasové aktivity různého druhu a vede ostatní k zamyšlení nad životem z křesťanské perspektivy. Abyste si to dokázali lépe představit, nejde o žádné místo, kde vás ostatní odsuzují za to, zda-li jste věřící nebo ne, nikdo tam do vás svou víru nijak nehučí, jen je program zakončen krátkým talkem o křesťanství. Když jsem s touto organizací začínala, vesele se mi dařilo tyhle talky ignorovat - nijak jsem si je nepřipouštěla k tělu a pořád jsem si říkala, že tohle rozhodně není pro mě... Časem jsem se ale začala více bavit se dvěma vedoucími, které mě často přiváděly do úvah o Bohu a odpovídaly na moje zvídavé a často dost negativní otázky. Po nějaké době mě všechno kolem křesťanství začalo hodně zajímat, a tak jsem se rozhodla, že na svůj tehdejší blog budu psát články, kde bych probírala všechno, co se křesťanství týče a co mi padne na mysl. Napsala jsem jich několik, probrala dost témat a věcí. Najednou se stalo, že jsem toho chtěla vědět co nejvíc, žíznila jsem po informacích. Nemohla jsem se nabažit odpovědí na zmatené otázky, které mi běhaly hlavou.
Dva roky jsem čekala na to, až mi Bůh nějakým způsobem ukáže, že opravdu stojí za to v něj věřit a následovat ho. A v září roku 2014 se to stalo. Nemůžu to slovy popsat, ať už bych mluvila jakýmkoli jazykem, jakýmikoli slovy, stejně by to nevyjádřilo ani zlomek toho, co se v tu chvíli stalo s mým životem. Nebylo to nic zvláštního, nic, čeho by si jen kolemjdoucí mohl všimnout, byl to ohňostroj v srdci. Jakoby se moje JÁ celé položilo do světla, cítila jsem pochopení, uvolnění. A především lásku. V tu chvíli jsem se rozhodla pozvat Ježíše do svého srdce. Nikdo, kdo mě za ty dva roky přibližoval k Bohu, tam v tu chvíli nebyl, byla jsem tam jenom já, moje myšlenky a On. A Bůh si vybral přesně tuhle chvíli, kdy jsem stála v Praze na nábřeží, a dal mi důvod. Zamilovala jsem se.
Druhý den jsem se probudila jako věřící. Můj život se od té chvíle začal neuvěřitelně měnit a proměňovat. Začala jsem více poslouchat Jeho touhy než moje. Začala jsem milovat lidi kolem bez výjimky a bojovala jsem sama se sebou. Začala jsem bojovat s tím, co jsem v sobě měla, a pořád mám, špatného.

Každý den znovu a znovu činím rozhodnutí v následování Ježíše. Život křesťana není lehký, nese s sebou hodně zkoušek a věcí, bez kterých bychom se raději obešli - o tom až někdy příště - , ale stojí to za to. Nikdy jsem nelitovala. A nikdy litovat nebudu. Ať už prožívám cokoli, Bůh je se mnou.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 magthealien magthealien | Web | 3. února 2016 v 21:29 | Reagovat

Tohle je doopravdy krásné svědectví (také se setkávám s tím, že mi něco zní v angličtině o mnoho lépe).

Mám mnoho přátel, kteří zažili něco podobného a jsou to křesťané, muslimové, hinduisté, buddhista a jeden, který řídí svůj život starým čínským učením. Základem všeho je láska (láska je bůh a bůh je láska..), většina náboženství má jednoho boha (nebo jednoho toho hlavního nejvyššího, či hlavní 'moc') a v jednoho boha věřiti budeš. Často se dostávám k tomu, že všichni pod jinými jmény prostě věří hlavně v tu lásku a potom mě naplňuje krásný pocit souznění, kdy vím, že miluji svou víru. :)

Jsi statečná holka, upřímná a silná a toho si na tobě vážím.

2 L Arpet L Arpet | E-mail | Web | 17. května 2016 v 21:10 | Reagovat

Já jsem chodila do kostela od malička. Naši mě k tomu vedli a každou neděli jsem šla na mši. Neříkám, že bych v kostele neměla hezké zážitky, ale víra jako taková to nebyla. Až když jsem se v 15 rozhodla jít sama dobrovolně na mši když jsem "nemusela", zažila jsem právě ten ohňostroj v srdci. Měla jsem nevýslovnou radost, jako by ve mě přetékalo štěstí. Ani nevím, proč to píšu. Snad jen, že jsem moc ráda, že jsi poznala Boha a zakoušíš jeho milost :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama